Ahoj Reader,

​

tento týden jsem poslouchal kapitolu z audioknihy jednoho duchovního učitele, který popisoval léta svého mládí a školních let sebe sama jako velkého samotáře. Zmiňoval, jak měl hrát se spolužáky fotbal a vůbec nechápal proč by se měl honit za míčem.

Navrhoval učiteli ať dá každému míč, a ať si tedy každý dává gólů kolik chce :-) Evidentně jeho pohled na možná nejpopulárnější světovou hru je opravdu netradiční.

Vybavilo se mi moje dětství. Můj pocit z hodin tělocviku. Nechuť hrát fotbal. Ignorování hry stylem "jsem obránce" a když už nějak míč ke mně doputuje, tak ho tedy odkopnu směrem nějak na soupeřovu stranu.

Moje motivace nebyla hluboce duchovní. Byla spíš o nevíře v sebe sama, pohybové aktivity mi nešly okamžitě, naučit se nějaké technice bylo vždy, a vlastně i dnes je to pro mě kupa práce a odříkání :-) Tedy, když něco neumím a musím to dělat, tak to alespoň bojkotuji, to byl můj postoj.

Dnes sice fotbal nehraju, a také vlastně žádné kolektivní sporty, nicméně ty individuální zimní i letní miluju. I v pracovních dnech si nějak v plném kalendáři najdu chvíli si alespoň kousek zaběhat.

​

Před dvěma lety jsem objevil kouzlo pro sebe prvního kolektivního sportu - běžecké štafety. Od té doby je to moje oblíbená disciplína.

Nicméně uvědomuji si, že nutnou podmínkou pro mě je individuální zvládnutí (technicky i fyzicky) daného sportu, nikoli tedy na vrcholové úrovni, ale na slušné amatérské úrovni tak, aby mi to dělalo radost. A pak už je jen krok k tomu jít na to v partě.

Uvědomuji si, že zejména ve štafetě na mém individuálním výkonu záleží, ale také, že je to jen hra. Hra, která má v dané chvíli v závodě absolutní vážnost, vypadá to jakoby nebylo na světě nic důležitějšího v té chvíli, kdy časomíra běží.

Jakobych se závodem žil i umíral, když to nedopadne dobře. Jenže skutečnost je jiná. Proběhnutím cílem, rozdáním medailí za účast všechno končí a zůstávají už jen krásné vzpomínky na chvíle náročné i euforické.

Závod nejsem já, já jsem něco mnohem většího, než jsem já v roli závodníka. Jsem také táta, syn, manžel, zaměstnanec, muž, Čech, původem z Podkrkonoší a ........ mnoho dalších rolí a přívlastků.

Život a naše role v něm je přesně to samé. Ve skutečnosti jsme něco mnohem většího než naše životní role než naše fyzická schránka.

To je třeba vzít do úvahy, kdykoliv se do životního závodu ponoříme až příliš. Kdykoli nějaký problém zdá se být neřešitelný, vyvolávající pocit zmaru a méněcennosti, tak si uvědom, jaká je realita.

Je to jen Tvůj životní závod, jsi v něm jen závodník, to znamená že odevzdáváš nejvyšší výkon, ale současně víš, že se svět ani Ty nezhroutí.

Máš ještě mnoho dalších možností a rolí. Jsi dokonalý, takový, jaký jsi. Dokážeš svůj další závod zvládnout, svůj problém vyřešit, protože jsi víc než jen Tvá role, kterou zrovna teď hraješ.

​

​

Hezkou neděli,

​

Petr

​

​

​

​

Nedělní inspiraci můžeš dostávat pravidelně e-mailem, stačí se zaregistrovat na stránkách nedelniinspirace​.cz​

​

​