Ahoj Reader,

toto téma z předmětu ke mně tento týden přišlo hned ze třech směrů.

Prvním byl rozhovor s Markem Orko Váchou, který v něm mluvil o jedním z největších hříchů člověka, tedy o životě, kterým člověk nevyjadřuje, co ve skutečnosti je.

Neuplatňuje plně své dary a žije ve většině svého života, nebo alespoň v některých podstatných oblastech jinak, než by žil, kdyby žil podle svého vlastního já.

I když osobně nejsem příslušníkem žádné církve, tak tady jsem mu musel dát z hlubokého duchovního pohledu za pravdu. Možná bych to jen nenazval "hříchem", ale spíše duševním bezvědomím, životem ve zvyku, řízeným zejména podvědomými návyky často pramenících z hlubokých traumat dětství.

Druhým impulsem k napsání této inspirace byl email od trenéra plavání kraulu Tomáše Vojtěchovského, který psal o přirozenosti života od mikro rozměrů. Živé mikroorganismy si vybírají ke svému životu ta prostředí, ve kterých prosperují, aktivně se do nich přesunují. Zatímco odcházejí z prostředí, které jejich život a rozvoj nepodporují.

Zdá se, že život je vždy podporován svým okolím, pokud je okolí v souladu s jeho vnitřním nastavením a jedinec si pak aktivně vybírá z okolí přesně, co k takové prosperitě potřebuje.

Třetím byl rozhovor o partnerském vztahu, kde sice vše funguje po stránce milostné, ale představy obou partnerů o společném soužití se zásadně liší, respektive na oko neliší. Jeden z partnerů nastiňuje svou představu, druhý s ní slovně souhlasí, ale činy to nedoprovází.

Málokdo skutečně ví, co si má vybrat, aby to bylo v plném souladu s ním samotným. Velice často vůbec neví, co je vlastně to jeho. Co chce on sám.

Je to tak vypracovaný zvyk, který velí souhlasit za všech okolností s autoritou (rodič, partner, šéf), že vlastní vášeň a chuť něco pro sebe vytvořit skoro neexistuje.

Je nahrazena chutí to Tvořit pro autoritu. Zároveň ale tato "tvorba" není na hluboké úrovni v souladu s tím, čím člověk skutečně je. Tedy takový člověk je jak vůz se zataženou ruční brzdou.

Řidič ve formě autority mačká pedál až na podlahu, ale vůz jede velmi pomalu, pokud vůbec. Pro autoritu je to vysoce frustrující. Pro "vůz" je to bolest, protože přece tolik chce vyhovět autoritě, ale nějak to prostě pořád není ono, co autorita chce.

Je to onen život v hříchu, tedy nesouladu sám se sebou. Bez nadšení a akčnosti, jak spící jedinec, tedy alespoň v některých částech života, a to mnohdy velice podstatných.

Stačí "odbrzdit" puštěním se jen do oblastí, které dávají hluboký smysl. Nalézt v sobě odvahu se na sebe podívat a upřímně si říci "To, do čeho jsem tlačený, mi nedává smysl."

Nalézt v sobě odvahu to autoritě upřímně říct ať už se stane cokoli. Říct včetně návrhu co místo toho, aby to bylo v souladu s tím, kdo jsem a tím, co chci vytvořit.

Odložit strach z výsledku. Jak to dopadne není důležité. Vždy to totiž dopadne posunem sebe sama z oblasti, která není pro život příznivá, do oblasti příznivější jako u toho mikroorganismu. Tedy v souladu se základním principem života.

A jak to máš ty?

Jsi na straně autority, frustrovaný opakovanými nezdary zabrzděného vozu?

Jsi spíš ten, kdo je "tlačený" a snaží se stůj co stůj vyhovět?

Jsi spíše pozorovatel podobné situace a tolik se Tě netýká?

Věřím, že ať už jsi na jakékoli straně, tak máš trochu přínos z tohoto čtení. Možná Ti dodá odvahu být upřímný sám k sobě i těm nejbližším.

Krásný zbytek neděle,

Petr

Nedělní inspiraci můžeš dostávat každou neděli e-mailem, stačí se zaregistrovat na stránkách nedelniinspirace​.cz​